Táhne mi na jednatřicet a je to paráda!

Když jsem před dvěma lety oslavovala 29. narozeniny, neměla jsem zrovna radost ze života. V té době jsem na sobě už skoro rok zoufale pozorovala, jak se dobrovolně nechávám deformovat vztahem s někým, o kom moc dobře vím, že tenhle týpek můj manžel nikdy nebude, a otec mých dětí už vůbec ne! (feministicky řečeno - jeho genetická výbava byla mizerná).

Nepřemýšlela jsem pomalu o ničem jiném než o tom, jak tento nešťastný stav co nejšetrněji ukončit. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že nedokážu sebrat dost odvahy na to, abych mu prostě dala sbohem, a byla jsem znechucená z toho, že neustále propadám zbytečnému soucitu s tímto slaboduchým tvorem, který stále jen škemrá, bezdůvodně žárlí, a následně se týden omlouvá, slibuje, že bude lepší, že už se nebude chovat jako idiot, já mu to uvěřím a hned nato se zase zachová jako blbec, aby se pak mohl zase týden omlouvat, a tak to šlo furt dokola. Lezlo mi to celé krkem, ale zároveň se moje nevyzrálá povaha stále zmítala v pochybnostech, jestli bych ho skutečně měla pustit k vodě, protože jakési výhody tento člověk přecejen měl – byl děsně starostlivý, neustále se ptal, jestli mi něco nechybí, co mě trápí, jestli nepotřebuju někde podrbat atd... co by za to některé ženské daly!? Věřila jsem tomu, co se říká, že každý má nějaké chyby a dokonce jsem ve svých osmadvaceti letech začala propadat pocitu zoufalství, že po třicítce už budu úplně odepsaná, nikdo o mě ani pohledem nezavadí, prsa mi zvadnou a vůbec celá nějak uschnu nebo co. Ve slabých chvilkách jsem si dokonce říkala, že bych asi neměla být moc vybíravá, abych nepřebrala, a měla bych se spokojit s tím, co mám, že to je lepší než nic. Šmarjá jaká to blbost!

Dvacáté deváté narozeniny pro mě byly zlomovým bodem. Můj mozek se zničehonic probral a s ním i moje sebevědomí. Došlo mi, že mám ještě rok na to, než překročím onu třicítku a uschnu, jak si myslím, a skálopevně jsem se rozhodla, že do té doby se musí věci změnit. Konečně mi došlo, že s tímhle blbým pocitem se nedá – a hlavně nemusí! – žít, a že jestli si ho ponechám i s tímhle chlapem, uženu si z toho přinejmenším žaludeční vředy.

A to se vám začaly dít věci. Ani dnes nevím, jak se to všechno semlelo, ale neuběhlo ani šest měsíců od osudových narozenin a už jsem se nejenže dokázala zbavit svého závaží v podobě zakomplexovaného chudáka, příživníka, co nikdy neměl na svou půlku nájmu, ale už jsem i bydlela v krásném novém bytě s mojí láskou s velkým L, s mužem s velkým M (a spoustou jiných věcí). To, že je to ON, jsem poznala okamžitě – po naší první společně strávené noci, když jsem se probudila, zjistila jsem, že modřina, kterou jsem měla na levém stehně už pár dní, se najednou nějakým záhadným způsobem vytvarovala do tvaru nádherného srdíčka. Chtěla’s důkaz? Tady je, řekla jsem si a vrhla jsem se plnou parou vpřed do nejkrásnějšího období svého života.

Brzy oslavím 31. narozeniny a pravda je, že jsem se snad nikdy necítila lépe. Po třicítce jsem neuschla, můj život neskončil, ale naopak začal. Najednou je mi úplně jedno, kolik mi je let. Jedno vím ale jistě – nechtěla bych být znovu ani o trochu mladší – abych znova byla to nevyzrálé tele, které neví, co chce, a neví, co se sebou? Abych nebyla dost silná na to, vymanit se ze situací, ve kterých mi není dobře, abych se nechala manipulovat a zneužívat lidmi, kteří se v tom vyžívají, a neuměla se bránit? Abych nedokázala najít vůli na to, učinit ve svém životě zásadní změny? Nikdy!

A tak když čtu o těch "čtyřicítkách na odstřel", myslím si, že to je celé pěkná blbost a není mi jich ani trochu líto. Každý věk má svoje výhody a je jen na každém, jak tyto výhody chytíme za pačesy a využijeme. Člověk nemusí být přestat krásný a přitažlivý ani po čtyřicítce, ani po padesátce, ani po šedesátce. Znám plno krásných lidí v „pokročilém“ věku, kterých si moc vážím a obdivuju je. A vím, že své „krásy“ dosáhli právě věkem; nemluvím tady jenom o fyzické kráse. Jsou lidé, kteří nejsou ani krásní, ani sexy, přestože jsou mladí. A jsou lidé, kteří budou kňučet a naříkat na věk a stěžovat si, jak je to všechno na pytel ve dvaceti, ve čtyřiceti i v sedmdesáti.

Když se někdo necítí ve svém životě dobře, je z velké části jen na něm, co s tím udělá. Jsou ale lidé, kteří se změn v životě bojí, vymlouvají se na peníze, na ostatní lidi atp. Já ale věřím tomu, že to je často jen jejich zbabělost a pohodlnost. Pokud je člověk v situaci, kdy potřeba změny začne být skutečně naléhavá, měl by sebrat všechny síly a rozhodnout se danou změnu uskutečnit. Každá změna s sebou přináší nějaké oběti, něco stojí, někdy bolí a téměř nikdy není jednoduchá. Máme-li ale vizi toho, co chceme, a jak to bude vypadat, až té změny dosáhneme, pomáhá nám to onu bolest překonat. Rovněž nám to pomáhá překonat období nejistoty a určitého nepohodlí, které téměř jistě nastává v okamžiku, kdy opustíme původní stav a trvá až do doby, než dosáhneme toho, co jsme si určili. S tím se musí počítat, obtíže na cestě je potřeba očekávat, neboť jsou přirozenou součástí změny, stejně jako odpor ke změnám, který přichází v momentě nesnází.

Pokud však člověk vydrží i přes prolitou krev, vyrojené slzy, vynaloženou dřinu a vypocený pot, a svou cestu ke změně úspěšně dokončí, výsledek jistě stojí za to.

Hodně štěstí všem, ať už jste staří či mladí, jak chcete!