Nad tím, že hodnocení slohových prací vždy bylo a bude neobjektivní, se nepozastavuju. To vím jistě od doby, kdy jsem sama jako gymnazistka vynikala ve slohových pracích od primy až do septimy. Naše paní profesorka zbožňovala moje sarkastické vtípky, moji práci často přečetla nahlas před celou třídou a dokonce mi semtam prominula ve slohovkách i slova jako „hovno“ nebo „prdel“. Obhájila to tím, že v daném kontextu a k mému stylu, se to hodí a nevyznívá to vulgárně.
Zbožňovala jsem ji taky a z každé slohovky jsem se mohla pochlubit jedničkou, maximálně dvojkou. Čeština byla můj nejoblíbenější předmět.
V maturitním ročníku jsme ale dostali jinou kantorku, která měla smysl pro humor asi takový, jako já mám smysl pro matematické myšlení. Tedy mizivý.
Z maturitní slohové písemné práce jsem dostala za tři, přestože jsem žádné vulgarismy ani nářečí radši nepoužila. Byla to pro mě velká rána, protože mi hodně záleželo na tom, abych měla z češtiny jedničku.
Smůla.
Hřál mě pouze pocit, že kdyby moje oblíbená češtinářka bývala otěhotněla až za rok, známka by asi vypadala jinak.
Při hodnocení slohových prací zkrátka hraje velkou roli lidský faktor a jinak tomu nebude. Počítač to za nás neopraví. A tak co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. A přestože mají dnešní hodnotitelé státních maturit jasný manuál na to, jak slohovky klasifikovat, je pochopitelné, že dva různí lidé mohou ohodnotit stejnou práci rozdílně – někdo je holt přísnější, jiný shovívavější, někdo má smysl pro humor, jiný ne. Někdo zrovna menstruuje, druhý si prochází krizí středního věku, třetí třeba momentálně prožívá milostný románek a připadá mu krásné všechno, na co se podívá, zatímco čtvrtému manželka už půl roku odpírá sex a milenku si s učitelským platem nemůže dovolit.
V poslední době čteme o případech studentů, kteří propadli ze slohu, protože napsali svou práci v jiném slohovém útvaru, než jaký byl zadaný. I tady narážíme na subjektivitu, protože zatímco jeden hodnotitel by přivřel oko v případě, že práce je jinak hodně kvalitní, a udělil by například trojku, jiný hodnotitel se striktně drží tabulek, a nechá takovou práci bez pardonu propadnout.
Na jednoho takového přísného hodnotitele měla smůlu i devatenáctiletá Veronika z Liberce, na jejíž blog jsem náhodou narazila. Bere to celkem s nadhledem a uznává svoji chybu, že nesplnila zadání. Ještě že se jí kvůli tomu nechce skákat z okna.
Kdo by ale z okna vyskočit měl, a co s nadhledem brát rozhodně nelze, je právě její hodnotitel, který ji nechal propadnout z maturitní slohové práce přesto, že sám má úroveň češtiny na úrovni prostoduchého jedince ze zvláštní školy. Podívejte se sami, kolik chyb je tento odborník na sloh schopen nasekat v textu o třiceti devíti slovech:
"Práce akceptuje zadané néma, ale nesplňuje charakteristiku zadaného slohového útvaru, nejedná se v žádném případě o recenzi, je poze převiprávěn děj knihy, i když kultivovaným způsobem. poslední dvě věty s náznakem hodnocení nestačí, aby se text stal plnohodnotnou recenzí."
Čtyři chyby!
Zatímco slova „néma“ a „poze“ by se dala při velké dávce shovívavosti odůvodnit jako překlep, pro slovo „převiprávět“ neexistuje sebemenší výmluva, přestože jsou klávesy nedaleko od sebe. Malé písmeno na začátku věty je pro tohoto hodnotitele asi věc, která nestojí za opravu.
I kdyby se o překlepy jednalo, je přece automatickou povinností autora si po sobě text přečíst, než ho pošle dál. Osobně bych si takové chyby nedovolila nasekat ani v neformálním e-mailu kolegovi, natož tak v dokumentu, na kterém záleží. A výmluva, že toho měli hodnotitelé hodně - museli opravit přes 200 prací, je také neakceptovatelná. I kdyby jich měli opravit 500, takhle prostě písemný projev gramotného, vysokoškolsky vzdělaného češtináře nemá co vypadat.
Šéf Cermatu (dnes už naštěstí bývalý) je ale s výběrem těchto lidí spokojen. Jak se můžeme dočíst v rozhovoru s Pavlem Zeleným – hodnotitelé byli velmi pečlivě vybrání a jsou to proškolení profíci: "Byl jsem velmi blízko jejich tréninku, výběru, certifikačním zkouškám. Rukama mi prošly výsledky jejich certifikace, osobně znám všechny vedoucí hodnotitele. Proto také vím, že písemky hodnotí skuteční profesionálové."
Nevím, na co je školili, ale vypadá to, že si jaksi zapomněli otestovat češtinářské znalosti těchto pečlivě vybraných borců, kteří si dovolují nechat propadnout práce maturantů, přestože sami by měli vrátit maturitní vysvědčení i s vysokoškolským diplomem.
Zelený za svým týmem „odborníků“ pevně stojí (stál) a doplňuje, že jsou to „profesionálové v oblasti hodnocení písemných prací. Jsou to zkušení češtináři a jazykáři ze středních škol, školení a trénovaní se dvěma hodnotitelskými certifikáty a stovkami opravených prací za sebou.“
No tak to tedy pánbůh s námi..
Možná si řeknete, že to je výjimka, že to přece není možné a jedná se o ojedinělé selhání. Jenže to asi nebude tak uplně pravda – jak se totiž můžeme dočíst dál, Zelený dodává, že hodnotitelé „Pracují dle jasných metodik a instrukcí, jejich hodnocení prochází dvoustupňovou kontrolou.“
Takže ne jeden, ale minimálně hned tři češtinářští imbecilové v této elitní jednotce, která rozhoduje o budoucnosti dnešních studentů.
Věřili jste, že češtináři na středních školách neovládají vyjmenovaná slova?
A máme jistotu, že matikáři ovládají trojčlenku?
