Jako malá holka jsem vyrůstala v jihomoravské nížině a jediný kopec, který jsem do té doby (do okamžiku lyžařského výcviku v sedmé třídě) viděla, byl pokaždé vinohrad.. Nedaleko od nás bylo místo s nejvyšší průměrnou teplotou v republice (to byla jediná věc, kterou jsme si ze zeměpisu pamatovali všichni naprosto přesně, protože z tohoto „nejteplejšího bodu“ – Strážnice – pocházeli dva naši učitelé, kteří byli velcí kamarádi a hráli spolu ve stejné kapele, na stejných zábavách)...
Na hory jsme nikdy s rodiči nejezdili a tak sníh jsem znala pouze z ruských filmů. Je tedy pochopitelné, že lyže v naší rodině nikdo nevlastnil. Nebyl důvod.
Jelikož ale všechno bylo ještě pořád všech, měla jsem možnost vybrat si jakékoliv lyže z erární školní sbírky. Přeskáče tam byly myslím jenom dvoje, a ty dostali největší šprti. Na nás ostatní zbyly pouze takové ty šněrovací kožené boty, co vypadají spíš jako boty na běžky, než na sjezd.
Vyfasovala jsem o tři čísla větší a k tomu o 25 cm delší lyže.
Lyžařskou výstroj jsme doma pochopitelně taky neměli, a tak mi mamka zabalila na cestu „kamašláky“ a k tomu mi ušila bundu z šusťáku a vatelínu. Na hlavu jsem dala ušanku a na ruce dubeňáky.
Nemohla jsem se dočkat až se v tomto outfitu ukážu před nastoupenou třídou a z představy, že se budu muset naučit ovládat něco, co je větší než já, mě jímala hrůza. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že nás tam bylo takových víc, kteří si pod pojmem „zima“ představili tak akorát zabíjačku.
Na hory jsem se na jednu stranu hrozně těšila, protože jsem společenský tvor a těšila jsem se hlavně na večery, jak se budeme tajně scházet s klukama na pokoji a budeme hrát flašku. Zároveň ve mně ale s blížícím se dnem odjezdu narůstala panika z toho, co si na tom svahu počnu.
Když třídní rozdávala před odjezdem autobusu kinedryl, pro jistotu jsem si jeden schovala do kapsy, protože se mi z představy následujícího dne dělalo šoufle ještě dřív než se autobus stačil rozjet. Celou cestu jsem pak strávila s očima nervózně přilepenýma na skle a ve skrytu duše jsem doufala, že na horách nebude žádný sníh.
Byl. A bylo ho tam tolik, že i kdyby mi Zákopčaník popřál sebevíc slunce v duši, bylo mi jasné, že to nebude stačit na to, aby během následujících pár dní silou mojí vůle roztál.
Nezbývalo tedy než se této hrůzostrašné výzvě postavit čelem.
PRVNÍ DEN NÁSLEDOVALA SEGREGACE
...tedy rozřazení do tří skupin – do první skupiny dobří lyžaři, většinou děti rodičů s prominentním zaměstnáním jako lékař, učitel nebo čerstvý podnikatel. Všichni měli vlastní lyže, přeskáčové lyžáky a kombinézu světové značky. Do druhé skupiny děcka, co už na tom někdy stály, ale nevypadaly při tom tak stylově jako děcka z první skupiny. A nakonec my ostatní, odsouzení k zániku i s erární výbavou, kteří ani nevěděli, jak se do toho nazout.
Snažila jsem se naše kantory přesvědčit, že se dobrovolně zařadím do třetí skupiny, že testovací jízda není potřeba. Navrhovala jsem, že by bylo dobré založit skupinu čtvrtou, která by si ty sněhové radovánky mohla užít na bobech.
Nic nepomohlo. Donutili mě se na ten kopec (spíš kopeček) vyškrábat a ztrapnit se před celou třídou.
DEN DRUHÝ - POMALU PLUHEM
Následovalo celodenní martyrium, kdy nás v první řadě učili, jak vstát, když spadneme, aniž bysme si u toho vypíchli oko nebo zapíchli špičku lyže do zátylku.
Pak přišla na řadu jízda pluhem.
To se ještě dalo jakžtakž přežít. Nejhorší na tom bylo, že jsme většinu dne strávili stoupáním nahoru, protože na vlek nás ještě nepustili. Kolínka se mi po pár hodinách tak třepala, že na ně těžko někdo mohl chtít "přenášet nějakou váhu". Navíc jsem vůbec nechápala, co tím instruktor myslí. Pokusila jsem se nicméně zaujmout pozici pluhu a rozjet se. Pokaždé, když jsem nabrala nekontrolovatelnou rychlost směrem k nějakému předmětu, či spolužákovi, který se zrovna učil vstávat, nezbývalo než co nejšetrněji spadnout na zadek, zabrzdit a doufat, že to do mě nenapálí další pluhař, který taky neví, jak jinak zastavit.
Po celodenní mysérii mi večer sebevědomí klesalo rychle jako rtuť venku na teploměru a nohy jsem měla fialové jako kráva Milka.
Na flašku a osahávání se s klukama jsem neměla nejmenší pomyšlení.
VLEKEM HURÁ VZHŮRU (ale jak dolů?)
Hned druhý den jsem si to ale vynahradila. Instruktor totiž usoudil, že je čas vyjet na pořádný kopec a ukázal nám, jak se jezdí na vleku. Ten mě od začátku lákal. Byl tam takový pěkný vlekař, který nás vždycky ze zadu chytnul za zadek a zasunul nám kotvu mezi nohy.
To bylo vždycký vzrůšo...
Po několika pádech a jednom vyraženém dechu, jsem chytla ten správný „grif“ a vyjela poprvé v životě na svah.
Poprvé za celou dobu kurzu jsem se cítila dobře.
Jenže co dál?
No nezbývalo než se spustit dolů se svahu a spoléhat na to, že když naberu příliš velkou rychlost, ubrzdím to pluhem.
Co jsem neubrzdila pluhem, ubrzdila jsem držkou.
Takhle jsem se proryla až dolů, kde jsem zastavila o vlekařovu boudu.
No hurá. A co teď? Znova!
Vlek mě začal docela bavit, ale nechtěla jsem podruhé absolvovat tu jízdu dolů. Jenže učitelův rozkaz zněl jasně:
Znova!
A pak znova a znova.
DEN D - OTÁČKA
Po třetím kritickém dnu, kdy jsme nelyžovali, ale šli místo toho na celodenní túru, jsem čtvrtý den - vyčerpaná psychicky i fyzicky - cestou nahoru na sjezdovku dospěla k závěru, že pluhem si nevystačím, a že je potřeba naučit se otáčky.
Snažila jsem se, co to šlo, jenže s tou erární výzbrojí trochu oříšek. Moje destičkové lyže byly nastaveny tak, že se vypnuly pokaždé, když jsem se pokusila o jakýkoliv manévr.
Tělocvikář usoudil, že to stačí přitáhnout.
Ha!
V radosti a ujištěna, že na to konečně můžu skočit, aniž by mě to vykoplo z lyží a já zůstala zabořená hlavou do sněhu, jsem na to v zatáčce skutečně pořádně dupla, udělala konečně první otáčku, ale ejhle – destičky mi sice zůstaly pevně ukotvené v lyžích, jenže se mi vyzuly ty o tři čísla větší boty.
V ponožkách jsem tedy odběhla do lesíka, abych tam našla ztracené lyže.
Přála jsem si, aby z nich byly třísky.
Jenže ony to jak naschvál přežily.
Hůlky, ušanku a dubeňáky posbírali obratně po svahu solidární spolužáci z první skupiny.
Po zbytek dne jsem se vymluvila na nedostatek náhradních ponožek a celou noc jsem přemýšlela, na co se vymluvím po zbytek kurzu.
JEŠTĚ ŽE JSEM HOLKA
Ráno jsem oznámila školnímu zdravotníkovi, že trpím silnými menstruačními bolestmi, protože jsem doufala, že v tom se mnou nebude argumentovat, a rovnou jsem ho upozornila, že zřejmě budou trvat tři dny.
Nasadila jsem u toho prosebné oči, odrážející nefalšované utrpení z představy, že budu znova vyslána na kopec. Empatický zdravotník naštěstí neodolal citovému nátlaku a uznal mě sportu neschopnou.
Dodnes jsem mu za to vděčná.
Pak už si jen vzpomínám, že jsem se seznámila s tím pěkným vlekařem, který mě nechal sedět u něj v boudě, pít jeho čaj, a číst jeho Dostojevskiho Zločin a trest.
A to je tak jediné, k čemu bych se za celou dobu lyžařského kurzu v sedmé třídě chtěla ještě někdy vrátit.
