50 % obyvatelstva vidí svou budoucnost optimisticky. Zbylých 50 % nemá na drogy peníze.
Minulost
Narodili jsme se v době normalizace. Reklamu tenkrát přinášel pan Vajíčko a každou neděli nás budilo pošahané Jů a přiblblé Hele. Mandarinky jsme viděli jen na Mikuláše a Ježíšek nám nosil pouze užitečné dárky jako rukavice nebo zimní boty, zakoupené v sousedním městě v domnění, že tam mají něco jiného než v našem městě. Stejné boty měla po Novém roce půlka třídy. Naším platidlem byly céčka a nedostatkovým zbožím žvýkačky a samolepky. Všichni měli všechno (to samé) a zároveň nikdo neměl nic. Venku naoko panovala idyla, pionýři sršeli euforií jako na extázi a politici se samou láskou vášnivě líbali.
Když jsme byli o něco starší a povýšili jsme z jisker na pionýry, stalo se najednou něco, čemu jsme tak úplně nerozuměli, ale cítili jsme, že to je něco velkého. Naši rodiče se najednou jakoby zbláznili a prožívali jakousi zvláštní euforii. Klidně nám všechno dovolili a nás nechali každý den po škole samotné doma, aby šli cinkat klíčema na náměstí. My jsme to chrastění klíči celého národa museli sledovat v přímém přenosu v televizi místo Magionu a Vegy.
Záhy jsme začali trochu chápat, o co jde, a všechno se začalo rýsovat pozitivně. Blbá a dusivá atmosféra našeho dětství najednou zmizela a lidé měli zničehonic lepší náladu a usmívali se na sebe. Nebo to aspoň předstírali. Při pohledu na placku OF se každému rozjasnily oči.
Učitelé ve škole ze dne na den chtěli, abychom jim přestali říkat „soudruhu“ a „souško“. Ve vzduchu byla cítit svoboda a ruštinářka ohlásila se slzou v oku, že recitační soutěž „O Puškinův památník“, do které mě proti mé vůli přihlásila, byla zrušena. Ani „O partyzánský samopal“ už jsme nemuseli bojovat!. Všechno směřovalo k lepším zítřkům a pod stromečkem jsme našli věci, o jakých jsme do té doby neměli ani ponětí. A nepotřebovali jsme k tomu bony.
Z každého byl z ničeho nic podnikatel a všichni okolo měli najednou peníze, stačilo vyklopit kamion s vložkama na hlavní třídě a další den jste mohli jet do Rakouska nebo Německa pro novou hi-fi věž. Kdejaký kozel mohl být tenkrát zahradníkem a kdejaký disident prezidentem.
Mohli jsme vystudovat to, na co jsme měli znalosti a ne to, na co měli naši rodiče konexe. Vrhli jsme se s náruživostí nadržené ženské do studií, cestování a užívání života, a s patřičnou dravostí do hledání dobře zaplacené práce, kde samozřejmostí je mobilní telefon, služební auto a celá řada zaměstnaneckých bonusů. Rozdíly mezi námi a Západem se začaly postupně zmenšovat.
SOUČASNOST
Mysleli jsme si, že máme nakročeno do skvělého života a v domnění, že všechno, co je ruské, je špatné, a všechno, co je západní, je dobré, jsme schválili v referendu náš vstup do Evropské unie. Chtěli jsme být jako oni. Mysleli jsme si tenkrát, že budem moct pracovat a pobírat důchod kdekoliv v Evropě bez zbytečného papírování a vyřizování, že budem moct nakupovat kde chcem a co chcem, aniž bychom platili clo, že si budem moct vzít za manžela kdejakého Evropana a mít děti s evropskými jmény bez větších obstrukcí. Mysleli jsme si, že všichni budem platit stejnou měnou a hovořit plynně anglicky. Naše děti budou kosmopolitní a Romové se roztrousí po celé Evropě a integrují se. Měli jsme pocit, že matička EU nás zahrne svými přebytečnými penězi, a z bezedných fondů budeme všichni čerpat až do smrti.
To jsme netušili, že Evropa je na to mnohem hůř než kam máme nakročeno my, že nemá každá rodina 3 auta tak, jak vidíme v amerických filmech, a že ten náš slavný Západ se potýká s problémy, které si ani neumíme představit. Že nezaměstnanost v zemích, ke kterým vzhlížíme, je mnohem vyšší než ta naše, stejně tak jako jejich státní dluh. Že sociální jistoty v západních zemích nejsou na bodu nula, ale pod ním. Že průměrný Američan radši bude trpět v bolestech jako pes než aby si šel k zubaři nechat vytrhnout osmičku, protože na to prostě nemá, stejně tak jako dalších 45 milionu lidí, kteří ve Spojených Státech nemají zdravotní pojištění.
To, že v ulicích Anglie, Francie a Itálie řádí gangy, proti kterým vypadají naši Romové a skinheadi jak batolata na pískovišti, se v našich novinách taky moc často nezmiňuje, tak nějak se to pomíjí. Máme tady důležitější věci na práci – řešíme totiž, kdo, kam a za kolik vytuneloval, případně odklonil.
Evropská unie nám místo výhod přinesla samé zákazy a nákazy, šťourá se nám do všeho od syrečků až po žárovky a o naše Romy není ve světě moc velký zájem. Papírování neubylo, ale přibylo a my jak blbci dovážíme produkty, které můžeme vyrobit sami, z opačného konce Evropy, protože jsou na to kvóty. Všichni se ohání ekologií a zároveň z nejvyšších pater prosazují naprosto neekologické projekty. A my to všechno platíme a jsme rádi, že jsme aspoň nepřijali Euro a těšíme se na to, až z EU někdo vystoupí, abychom mohli taky.
Naše představa o šťastné budoucnosti se začíná pomalu hroutit a my si začínáme uvědomovat, že za pár let může být všechno špatně – nezaměstnanost roste a s ní ruku v ruce rasová nesnášenlivost, ale i nesnášenlivost mezi jednotlivými evropskými státy. Vždyť už teď se nedíváme na Italy, Řeky a Španěly jen jako na bohaté pohodáře, ale jako na líné zadky, kteří se na zbytku Evropy přiživují. Když přijedeme do Anglie, spíš než pohled na gentlemany se sympatickým smyslem pro humor, se nám nabídne obrázek na chuligány, dětské gangy, nezaměstnané protestující v ulicích a hlavně neskutečná halda zákazů.
BUDOUCNOST
Mezitím, co směřujeme k ekonomické, politické a sociální krizi v plné síle a dřív než nás zachvátí vlna revoluce, bude naše generace vydělávat nadále docela slušné „love“ (peníze), ze kterých bude dál přispívat tučnou částkou do sociálních a důchodových systémů, stejně tak jako do všelijakých zkorumpovaných projektů. Za částku, kterou přispíváme do spotřební daně, by se taky kdekdo z nás (jako třeba já) nemusel stydět. Hodně z nás si pořídilo děti a hypotéku a většina z nás si zodpovědně platí penzijní připojištění, přestože si uvědomujeme, že je nám to houby platné, protože důchodu se pravděpodobně nedožijeme, a když jo, budeme si stejně nadto nadevšechno platit zdravotní péči sami. Vždyť už teď se hovoří o tom, že od roku 2013 si lidé v LDN budou muset péči hradit ze svého. Penzijní fondy, do kterých teď platíme, zřejmě do 30 let zkrachují a státní dotace, které teď sbíráme, zmizí v černé díře našeho vysněného kapitalismu. A bude hůř. Vládnoucí třída se nám už teď směje do ksichtu, ale nám to nevadí.
Jedinou útěchou nám je tedy to, že až budeme staří a ti šťastnější z nás odejdou v osmdesáti konečně do důchodu, budeme generacím po nás tak strašně na obtíž, že eutanázie bude legální a rozšířená záležitost. Bude nás totiž příliš – nejen proto, že jsme silné ročníky, ale rakovina bude zřejmě za pár let léčitelná a my plní umělých orgánů se budeme pomocí různých hadiček a přístrojů běžně dožívat devadesáti let. Pokud na to budeme mít. Možná budeme tak „vyspělí“, že ti, kteří se dobrovolně rozhodnou pro eutanazii, dostanou od státu taky nějakou dotaci... tedy jejich děti ji dostanou. Já se toho doufám nedožiju, spoléhám na to, že mě dřív než pozdějc klepne z toho všeho znenadání pepka.
Za třicet let se nám zřejmě splní sen a rozdíly mezi náma a západní Evropou budou konečně setřeny. Budeme totiž všichni v řiti.
A co vy? Patřite mezi těch 50 %, kteří vidí svou budoucnost pesimisticky?
A nebo ne? :)
