Jak zaručeně (ne)zhubnout

Na úvod jsem chtěla napsat, že tenhle článek nemá nic společného s tím, že jsou tři týdny po Vánocích a se slabšími jedinci, co se považují za silné tím, že si dávají závazky do nového roku. Můj jediný závazek je nedávat si závazky. Ale když jsem se nad tím zamyslela do širších rozměrů, možná to není náhoda, že tento článek vznikl tři týdny po sérii monstrózních vánočních večeří, které jsem si během sedmnáctidenní dovolené dopřála; cesty Boží jsou zkrátka nevyzpytatelné :)

Takže to máte tak:

Začalo to všechno tím, že jsem na Tři krále přišla do práce a při prvním hlubokém nádechu mi uletěl knoflík u košile.

Byl to třetí knoflík odshora.

Bohužel to bylo zrovna v momentu, kdy nade mnou stál kolega a dělal, že mi něco ukazuje na monitoru. Chvilku jsem to svádělala na to, že ten knoflík prostě zhypnotizoval...

Na někoho jsem to přece svést musela...

Ale když jsem při polední pauze sjížděla dolů výtahem a podívala jsem se na sebe v zrcadle (podotýkám, že košili už jsem měla spravenou a v tom výtahu jsem byla sama, takže jsem se mohla podívat pořádně) zjistila jsem, že se mi zvětšily nejen vnady, ale že jsem se zvětšila tak trochu celá.

Samozřejmě jen do šířky, nikoliv do výšky.

No nic, konstatovala jsem, že si budu muset pořídit nové košile, a na celý incident zapomenout, přestože kolega bude mít zřejmě zářez ve své pomyslné knize splněných přání až do smrti.

Ani na chvilku mě ale nenapadlo, že bych měla zhubnout (už jenom ta představa mě děsí).

Ale co pak nenásledovalo?

V novinách narážím na samé články o hubnutí – s pokerovou tváří se snažím titulky ignorovat a myší vždy udělám široký oblouk okolo, abych se nějakého náhodou nedotkla.

Pro jistotu si vygůgluju, jestli neexixtuje nějaká aplikace „slim-bloc“ nebo tak něco, která by zablokovala články o hubnutí, stejně jako „ad-bloc“ blokuje reklamy. Nic takového jsem nenašla, ale aby toho nebylo málo, začaly mi reklamy na hubnoucí prostředky vyskakovat dokonce i na Facebooku, stejně jako mi nabízel Facebook svatební agentury těsně poté, co mi na prstu přistál diamant, a od svatby se mi to tam hemží reklamami na mimibazar a odstřikovače kojeneckého mléka.

Facebook prostě vždycky nejlíp ví, kam má můj život směřovat, a jaké si mám dát cíle... Teď je to tam pro změnu plné stahovacích kalhotek a nutričních poradců.

No nic, zapla jsem si ten „adbloc“, aby mě to zbytečně nerozptylovalo. Jenže tím jsem stále nevyřešila ten problém s těmi články na internetu, které začaly prosakovat úplně všude – jako Vltava skrz protipovodňové zátarasy na Kampě.

Takže když jsem zahlédla titulek na iDnes: „Chcete zhubnout? 25 rad, jak začít, abyste to dokázali,“ už jsem dále neodolala, a prostě jsem na to klikla.

Nějak přeci začít musím.

V tomto kvalitním článku jsem se dozvěděla hodnotné rady typu, že každé hubnutí začíná v hlavě, a že se mám prvně zeptat sama sebe, jestli to s tím hubnutím myslím jako fakt vážně.

No to známe! Já se sama sebe zeptám klidně i několikrát denně, což o to.

Dokonce si i poručím!

Jenže se neposlechnu.

Ze zbylých třiadvaceti rad už si pamatuju jenom to, že si mám dát reálné cíle, začít pomalu, zakázat si extrémy, nehladovět, jíst pravidelně a nikdy nechodit spát bez večeře. Skoro jsem z toho dostala pocit, že kdybych to všechno začala dodržovat, tak ještě víc nakynu :)

No nic, řekla jsem si, že nebudu paranoidní, a nebudu přece zbytečně propadávat panice. Je potřeba jít na to exaktně – třeba se mi to celé jenom zdá, protože jsem ženská, a vidím se v zrcadle úplně jinak, než jak to ve skutečnosti je. Třeba jsem trochu schizofrenní a projektuju si do zrcadla nějaké bludy, které nemají žádné opodstatnění.

Abych se přesvědčila, vlezla jsem si na váhu.

...a v té době nastal zásadní zlom.

O 5 kilo víc než naposledy. Tuším, že to bylo v září.

Tak takhle by to dál nešlo!

Je čas přestat se vymlouvat a začít jednat, jako dospělý člověk. Nebo to aspoň předstírat. Každé malé dítě přece ví, že k hubnutí je zapotřebí nejen správná životospráva, ale také pohyb.

No jo, POHYB!

Začnu radši u té životosprávy.

Okamžitě jsem si vzpomněla na krabičkovou dietu. To je teď „in“ a zobe to kde kdo. Prý vám dají najíst pětkrát děnně (to je víc než mám teď), přivezou vám to do práce, a vlastně to vyjde levněji než ty moje bagety v St. Paul's, doplněné presíčkem a zázvorovou limonádou.

Bez váhání si tedy najedu na stránky „dietavkrabičce.cz“ nebo tak něco a hned na uvítanou mě tam čeká test. Zadám míry, váhy, výšku, věk a já nevím co a, a vyjede mi, že mám postavu ve tvaru hrušky.

Fuj!

Aby to nestačilo, doporučí mi to objednat si produkt pod názvem „Hubnu-muž“.

A dost!!!

Zuzano, prober se! Možná fakt přišlo na nejhorší a budeš muset začít cvičit! Vzpomněla jsem si na mládí strávené ve veslařském klubu a okamžitě mě rozbolela obě zničená kolena. Jenže něco se začít dělat musí. V tom článku říkali, že na to mám jít pomalu.

Jóga!

„No jo“, povídám Mužovi: „Já bych hrozně ráda chtěla zase začít chodit na jógu. To bylo fakt dobrý, to mě fakt bavilo... Nebude ti vadit, když nebudu dvakrát týdně večer doma, a budeš se muset navečeřet sám, že ne?“

„Ne, miláčku, nebude mi to vadit.“

A sakra. Mohl se aspoň trochu víc bránit, co mám teď jako říct?

„Já bych fakt hrozně ráda tu jógu zase dělala, jenže mně se tam hrozně nechce jezdit...“

To asi nebylo nejchytřejší – mám to z Karláku na Ípák dvě zastávky tramvají... No nic, třeba to neslyšel.

A sakra! Slyšel – už dlouho ho prý nic tak nerozesmálo. Jakože hodinu cvičit mi prý nevadí, ale ta pětiminutová chůze tam, ta mě zmáhá :)

Vypadá to, že snad fakt budu muset začít cvičit. Mohla bych se třeba ale vymluvit na to, že kurzy jsou vždycky čtvrtletní, a ty od Nového roku už byly vyprodané, takže teď musím čekat až někdy do Velikonoc.

Pochybuju, že si to bude gůglovat... To nějak vyšumí.

Jenže co se nestane – v práci další den dostaneme e-mail, že pokud máme zájem o hodiny jógy přímo u nás v budově – v místnosti na střešní terase s výhledem na Hrad – můžeme se registrovat, bude k nám přes polední pauzy docházet instruktor-jogín.

Tak tohle už je vážně trochu moc.

Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.

Přiznám se, tomuto nátlaku už se nedalo odolávat a odeslala jsem závaznou přihlášku, ale řeknu vám – šla jsem pak zpátky na tu „dietuvkrabičce.cz“, dodělala jsem si ten test, a tam mi vyjelo, že mám úplně normální postavu, a že můžu klidně ještě 5 kilo přibrat, než se dostanu do kategorie „nadváha“.

Pche!

Takže jsem klidně mohla ještě chvilku počkat.