...je to tak – udělat dítě umí každý chlap. Tedy každý, který k tomu má fyzické vybavení a pokud neexistují žádné biologické překážky. Dokáží to všichni chlapi bez rozdílu, a nedá jim to ani tolik práce. Zasadit semínko do lůna ženy je myslím pro většinu z nich jednodušší než zasadit třeba strom. Samozřejmě za předpokladu, že je tedy k mání dostatečně poddajná a plodná žena, což ale taky není takový problém.
Když tedy nějaký muž prohlásí hrdě „mám čtyři děti“, nevidím na tom nic, co by samo o sobě stálo za chlubení.
Můj Muž vždycky říká: „Udělat děti umí každý, ale chce to mít skutečné koule na to, aby byl člověk dobrým tátou.“
Dodávám, že Muž vychoval v předchozím manželství tři syny od útlého dětství až do útlé dospělosti, přestože ani jednomu z nich není biologickým otcem. Za svoje syny je ale považuje a oni ho považujou za svého tátu. Nutno dodat, že se kromě tří nevlastních synů staral také dvanáct let o nemocnou manželku, která nakonec zemřela na rakovinu.
Před něčím takovým hluboce smekám.
Sama jsem vyrůstala celé dětství s nevlastním otcem a jsem toho názoru, že není důležité, kdo je vaším biologickým otcem, ale kdo je vaším opravdovým tátou – tedy kdo vás vychoval, ale hlavně JAK vás vychoval.
*************
Když se mě někdo zeptá, kolik mám dětí, odpovídám často v legraci a ve jménu rovnoprávnosti: „žádné, kterého bych si byla vědoma“. To je samozřejmě něco, co může říct jenom chlap. Zároveň je to ale k zamyšlení, protože když chlap řekne např. „mám dvě děti“, kolik z nich to vlastně ví jistě? Kolik z nich má stoprocentní jistotu, že má skutečně pouze dvě děti, a že ty dvě děti jsou skutečně jeho?
Muž má podle mého názoru o hodně složitější pozici jakožto rodič, než žena. A začíná to už při početí – k početí dítěte je sice (většinou) zapotřebí dvou, ale to, jestli matka dítě donosí nebo ne, je bohužel většinou záležitost pouze jedné strany. Muž může chtít po početí dítěte být otcem sebevíc, ale když žena nebude chtít být matkou, má pouze omezené možnosti, jak ji k tomu přimět. Osud (ne)narozeného je holt většinou v rukou ženy.
*************
Nevím, nakolik jsou následující statistiky pravdivé, ale každopádně jsou tato čísla šokující:
- 22 dětí ze sta se prý rodí bez přítomnosti otce (a není tím myšlena jeho absence na porodním sále)
- 42 dětí ze sta zůstane do tří let bez otce
- na každých 100 sňatků připadá 67 rozvodů
- nejvíce se manželé rozvádějí do 5 let od svatby, kdy jsou jejich děti velmi malé
- jen s matkou žije v období puberty více než 60 % dětí
- počet dětí, které žijí s jedním z rodičů, je celých 952 000
Z těchto čísel jasně vyplývá, že být otcem a ještě k tomu dobrým tátou, je prakticky nadlidský výkon.
Statistiky totiž také uvádějí, že ženy podávají žádost o rozvod v 70 případech ze sta. A vzhledem k tomu, že po rozvodu zůstávají děti ve většině případů s matkou, není divu, že tolik malých dětí je do tří let bez otce.
Za dost hrůzostrašný považuji ovšem fakt, že víc než polovina puberťáků vyrůstá pouze s matkou. Vzhledem k tomu, v jakém je zřejmě taková single-matka v přechodu stavu, nedělám si iluze o tom, jak kvalitní jedinci z těchto puberťáků vyrostou...
*************
Zdá se tedy, že „otcové praví“, kteří žijí se svou manželkou, se kterou vychovávají SVOJE děti, a pokud tyto děti dokáží ve společné domácnosti vychovávat až do jejich plnoletosti, jsou naprosto ohrožený druh!
Všem otcům, kteří navzdory statistikám toto dokázali, přeji VŠECHNO NEJLEPŠÍ KE DNI OTCŮ!
