Když něco člověk chce, má si o to umět říct. Tak třeba můj přítel si nedávno zničehonic řekl o moji ruku.. Naprosto frapantní situace. Já jsem si samozřejmě prvně myslela, že si dělá srandu – prstýnek mi totiž užmoulal z alobalu a měli jsme v sobě oba dva panáky slivovice. On navíc vtipkuje často, takže ho často neberu vážně.
Já a můj fiancéAidan Hughes
Byli jsme navštívit rodinu na Moravě a myslím, že jsme třetí den zapíjeli moje narozeniny. Když přede mě pokleknul a prohlásil „vezmeš si mě, miláčku?“, odpověděla jsem s rozevlátým úsměvem na tváři: „ale to víš, že jo, zlato“ a pokračovala jsem vesele dál v debatě o toaletním papíru se svojí maminkou.
Vzápětí jsem ale v koutku oka zaznamenala jeho významný pohled a došlo mi, co se vlastně přihodilo... Že vysněný okamžik, na který jsem se tak dlouho těšila, skončil dřív, než jsem si stačila uvědomit, že se děje.
A že si tentokrát možná srandu nedělal.
Když si po chvilce běžel změnit status na Facebook, došlo mi, že to myslí naprosto vážně.
A myslel...
Prý ho už nebavilo pořád čekat na „ten správný moment“, až budeme sedět někde na gondole v Benátkách nebo při západu slunce na opuštěném ostrově. Chtěl to prý udělat už dávno, a u maminky na zahrádce pod pergolou mu to přišlo jako správný moment.
Že jsme se zrovna bavily o toaletním papíru naštěstí díky jazykové bariéře nezaznamenal...
Alobalový prstýnek byl prý jen symbolický, a ten s diamantem si můžu vybrat sama.
A má recht! Co kdybych náhodou řekla „ne“?
Oceňuju jeho pragmatismus a jeho argument, že „zásnubní prstýnek je můj nejdůležitější šperk v životě, tak přece nenechám jeho výběr na chlapovi“, mě naprosto utvrdil ve skutečnosti, že si beru toho pravého.
To, že se dřív nebo pozdějc vezmeme, vím už tak nějak dávno. Takže zase tak frapantní situace to nebyla. Jako manželé spolu žijeme od prvního okamžiku, co jsme se potkali, a jako "svého Muže" ho taky už nazývám pár let. No co, muž to zkrátka je, a s velkým M taky. Takže změnou příjmení se toho zase tolik nezmění.
Teda aspoň doufám!
Vzpomněla jsem totiž si na lekce katechismu, které jsem navštěvovala ve svých dvaceti letech, a tam jsme měli skvělého patera, který vždycky říkával, že většina manželství krachuje proto, že žena často po svatbě čeká, že se její muž v něčem změní.
Jenže on zůstane stejný.
Muž prý zase naopak očekává, že jeho manželka zůstane stejná, jako byla před svatbou.
Jenže ona se změní.
Pozorováním jsem zjistila, že měl pravdu, a že skutečně mnoho žen má pocit, že při svatebním obřadu dojde k nějakému zázraku či co, po kterém ten její konečně začne dávat dolů záchodové prkýnko, začne ze dne na den zavírat sprcháče a šampony, přestane chodit s kamarády na pivo, s kolegy na squash, nebo třeba zničeho nic zatouží po dětech.
A ono nic.
Já od svého Muže nečekám nic víc než to, že zůstane stejný jako doteď.
A to mi dává naději.
Doufám, že i v budoucnu, když si bude potřebovat odpočinout od práce u počítače, popadne mop, sjede s ním byt, a bude to brát jako rozcvičku.
Doufám, že se mě i po svatbě zeptá, jestli nepotřebuju něco vyžehlit.
Doufám, že i po dvaceti letech manželství mi bude dál říkat „miláčku, slib mi, že nikdy nezhubneš“.
Doufám, že vždycky bude, stejně jako doposud, zastávat názor, že čím víc mi pomůže s nákupem, s úklidem, a jednou třeba s dětma, tím víc času a nálady nám zbyde na sex.
A taky doufám, že mně z toho prstýnku s diamantem nehrábne a zůstanu k němu navždy taková, jaká jsem.
Hráblá tak akorát.
Za dvacet let vám dám vědět, jak to všechno dopadlo...
