Kuře ve Státní opeře

Na opeře jsem byla poprvé v životě před dvěma lety, a od té doby hned ještě dvakrát. Podobně jsem to měla kdysi dávno se sexem – celý život nic a najednou se s tím roztrhne pytel (akorát že u toho sexu se ten pytel roztrhl trochu víc – a né jen jeden :))

I-net

Ale zpátky k té opeře, tentokrát to o sexu nebude!

Nikdy jsem si nemyslela, že budu operní fanda (fandyně?) – nějaké o-o-o-O-O-O-óóó mě teda fakt moc nebralo. Pak jsem ale potkala svého Muže, a z toho po pár měsících zničehonic vypadlo, že má rád operu. Nějak mi to k němu nešlo, ale – ostatně jako všechno na něm – přišlo mi to docela sexy. Rozhodla jsem se tedy jednou, že mu k narozeninám koupím dva lístky na La Traviatu. Muž, když viděl ty vstupenky, tak se – nekecám – dojetím rozbrečel. Prý ho nikdy nikdo neznal tak dobře, jako já, a nedal mu tak hezký dárek.. Málem mi tehdá taky ukáplo..

Moje první momenty na sedadle Státní opery byly - upřímně - lehce rozpačité. Přece jen ten prostor na vás dýchne, a to pořádně, připadala jsem si nějaká taková maličká, ale zároveň jaksi vznešená a lehce nervózní z toho, co mě čeká. Když vypuklo poprvé dlouho očekáváné o-o-o-O-O-O-óóó, přišlo mi to - přiznám se - lehce komické. Pak jsem si na to ale začala tak trochu zvykat a neuběhlo ani pár desítek minut a už jsem se mohla konečně uvolnit a přestat potlačovat smích.

Když pak nastala přestávka, byla jsem ráda, že mám po boku Muže, který je zběhlý opeřenec – tedy ve smyslu, že má s operou bohaté zkušenosti. Držím křečovitě opeřencovo rámě a povídám: „musíš mi říkat, co se teď má jako dělat, jak to tady chodí“ chtěla jsem se dozvědět něco z operních pravidel, načež Mužova odpověď byla: „já jsem taky poprvé na opeře“. Dovídám se následně, že Muž poslouchal zatím operu akorát z kazeťáku, a že se mu u toho dobře uklízí. Do té doby jsem netušila, že za to, že máme doma pořád tak čisto, vděčím vlastně opeře – Muž totiž uklízí pokaždé, když nejsem doma (pracuje z domova a běhání po bytě s mopem a prachovkou bere jako užitečné protažení těla). Začínám mít operu taky ráda!

Když jsem nedávno - zcela nečekaně - obdržela jako malou pozornost dvě vstupenky na svou operu číslo dvě, celá jsem se rozechvěla. Přišlo to naprosto nečekaně. Byly to lístky na cosi, co se jmenovalo Lucia di Lammermore, kterou napsal kdosi jménem Gaetano Donizetti. Ani jedno jsem v životě neslyšela. No nic – darovanému koni na zuby nehleď. Součástí dárku byla koneckonců tzv. rautenka, která nás opravňovala zúčastnit se malého občerstvení, pořádaného přímo na podiu Státní opery. Takový zážitek bych si nenechala ujít, ani kdybych byla na dietě. A já na ní určitě nebudu.. Na Luciu se půjde..

Ten den to ale byly fofry - přiřítila jsem se z práce, abych se rychle hodila do gala, do toho měla ještě přijít sčítací komisařka (nepřišla). Dopředu jsem zavelela, že musíme odejít z domu v 18.30, opera začínala v sedm. Muž mě neustále přesvědčoval, že nám bohatě stačí 15 min, ale já jsem ho varovala, že to nám nestačí ani kdybych neměla na nohách deseticentimetrové podpatky, ve kterých neumím běhat po kočičích hlavách. Dům jsme nakonec opouštěli v 18.40, a když už bylo jasné, že na sedmou to nestíháme, a nebylo potřeba ani říkat, kdo z nás dvou měl pravdu, Muž přišel s teorií, že se určitě v sedm nezačne, že začnou stoprocentně o něco později. Řekla jsem mu na to, ať si to neplete s multiplexem, a že přestože je to můj bůh, tak si nemyslím, že to stačí na to, aby počkali speciálně na něj. V duchu jsem ale doufala, že má pravdu. Přihnali jsme se tam v 19:05 a bylo jasné, že o-o-o už začalo. A přestože – nebo právě proto že – jsme měli lístky do páté řady uprostřed, tedy hned pod pódiem, kam nás uprostřed o-o-o nechtěli usadit, skončili jsme kdesi vzádu na druhém balkóně, kde nás přepadaly při pohledu dolů závratě, a když se hrdlo hlavní sopranistky rozvibrovalo naplno, myslela jsem, že na nás spadne strop.

Pak nastala přestávka a s ní první trapas – bar jsme sice tentokrát našli najisto, ale pak stojíme ve foyer, popíjíme whisky, pojídáme chlebíček, načež se Muž zadívá do programu Opery na měsíc březen a zvolá na celé kolo: „Jakže se tady ta opera jmenuje?“ UUUUhhhhh arrrrggghhh, já vím, že to neví, ale proč to musí dávat najevo tak hlasitě a dělat tím blbce i ze mně? „Lucia di něco“, schovávám se nenápadně za zbytek whisky a vrávorám na záchod. Později jsme zjistili, že to byla premiéra. Barbaři jsme!

Po přestávce jsme se usadili na svá místa, tentokrát konečně do naší páté řady. Co na tom, že si ostatní mysleli, že jsme jen tak zabrali místa někoho, kdo nedorazil – pohled na jeviště a následný zážitek byl minimálně 5 x intenzivnější. Ovšem než začal druhý poločas, vyslechli jsme si nečekané oznámení, že představitelka Lucie má „nějakou indispozici“ (jakou, to si nechala pro sebe), ale že se přesto rozhodla, že představení dokončí. „Takže ona nám chce říct, že je jí blbě, že normálně by to zazpívala líp, ale že jsme to my, tak to kvůli nám nezabalí, přemůže se a dozpívá to??... Rozumím tomu správně?“ ujišťuje se Muž. "Tak nějak.." Přitakávám. „What a drama queen!“ zvolal Muž, tentokrát naštěstí o něco tišeji.. no jo, prostě diva se vším všudy.

Na zpěvu nakonec žádná indispozice vidět ani slyšet nebyla, ovšem vtipné bylo, když se ona diva objevila následně po onom srdcervoucím oznámením na jevišti v noční košili, s krvavým flekem přes celé břicho, a s kudlou v ruce (zavraždila totiž svého manžela, kterého si musela vzít z donucení) a operní sbor ji uvítal zpěvem se slovy: „Lucia, co se ti stalo? Jsi tak bledá! Umíráš snad?!!“ .. nebo tak něco... Diva Lucia pak celou druhou půlku byla celá šílená z té vraždy a neustále padala vyčerpáním na zem – člověk si fakt nebyl jistý, jestli to náhodou nebylo z té indispozice a jestli tam nepřiběhne ambulance. Diva to ale udýchala a uzpívala na jedničku a já doteď přemýšlím, jestli to oznámení bylo součástí představení, aby nám mělo po opeře co vrtat hlavou.

Na v pořadí třetí, a zatím poslední opeře jsme byli minulý týden – Mužova sestra s manželem přijela poprvé v životě do Prahy a ke svému kulatému životnímu jubileu si přála, abychom ji vzali na operu s tím, že zaplatí lístky. To se neodmítá. Minule jsem v tom foyer vypozorovala, že většina dam má okolo sebe omotaný takový elegantní šál, do kterého se můžou elegantně zabalit. Já doma nic takového nemám, ale vzpomněla jsem si, že mám boa z černého peří, a že to poslouží jako dobrá alternativa – trochu recese neuškodí a opeřenec koneckonců do opery patří.

Tentokrát jsme šli na Pucciniho La Boheme a musím říct, že to byl zatím nejlepší operní zážitek. Puccini se zkrátka nezapře – příběh to je nádherný, kulisy a kostýmy byly špičkové a melodie mi zněla v uších ještě dva dny.

Ze svých zážitů v opeře jsem si odnesla několik poznatků:

• v každé správné opeře je velká láska, které brání všechno možné
• hlavní sopranistka má většinou nějakou indispozici, nejčastěji tuberkulozu
• a stoprocentně někdo umře

Zjistila jsem také, že už přesně víme, jak to na opeře chodí: že se fakt začíná v sedm, a že na cestu potřebujeme min. 30 min; že tam je pokaždé hrozná fronta na dámských záchodcích; že jediní, koho tam uvidíte v riflích, jsou turisti; že nejlepší obleky mají – ostatně jako vždycky – Japonci, a že čím víckrát na operu jdete, tím více si ji dokážete vychutnat. A že časem si ji dokonce pravděpodobně zamilujete.

Je to trochu jako s nějakým exotickým pokrmem – musíte tomu zkrátka přijít na chuť. A když na to přijdete, možná dopadnete jako ten dvoumetrový hromotluk, který minule seděl přímo před námi (skoro přes něj nebylo vidět), a kterému manželka nestačila podávat kapesníčky, aby si otřel oči dojetím.