V Holandsku vítězí svobodná vůle nad Evropskou fúrií

Mám ráda dobré zprávy – dnes jsem zajásala nad novinkou, že v Holandsku ruší v barech zákaz kouření. Konečně má někdo koule na to, aby se rozhodl jít proti celoevropskému trendu, který je podle mě dobrý tak akorát k tomu, že ruinuje tradiční hospody, nutí návštěvníky barů a klubů trávit polovinu času venku před podnikem (což neprospívá ani okolním nájemníkům, ani dívčím holým zádům), a v neposlední řadě redukuje počet kuřáků, a tím velmi výrazně omezuje přísun peněz do státní kasy.

i-net

Zákaz kouření bych klidně podpořila v restauracích, kde se lidé chtějí civilizovaně stravovat (ani tam bych ho však nenařizovala), zato ale v hospodách a barech mi připadá absurdní. Když jsem byla loni v Anglii, úplně se mi chtělo plakat nad zjištěním skutečnosti, že přestal existovat typický „English pub“ tak, jak si ho pamatuju. Tradiční anglické hospody jsou nejen prázdné, ale vypadá to tam v jak v čekárně u doktora – štamgasti tam přešlapují na baru, hledí do zdi a jediné aroma, které tam zavání, jsou pánské záchodky. Když už se rozhodnou jít na cigaretu ven, anglický vítr a déšť jim to většinou velice rychle rozmluví, a tak nakonec zjistí, že si to pivo příště radši vypijí doma.

Návštěva hudebního klubu je ještě větší neštěstí. Je to tam jak na dálnici, kdy jeden pruh se snaží protlačit ven, a druhý zase dovnitř. Angličanky, typicky oděné v jejich minisukních, páskových lodičkách a s odhalenými pup(íč)ky chudiny venku mrznou, i když je tam minus deset; to pak není divu, že tu máme každý rok nějakou chřipku. A vůbec, kde je nějaký rokenroll, když si ani muzikanti nemůžou v klidu zapálit na podiu, aby jim to líp chraptělo, a všichni ostatní s něma? 

Nejabsurdnější je zákaz kouření v samotném Holandsku. Tam sice zavedli zákaz kouření v restauracích a barech, ale jointa v tradičním coffee-shopu tam kouřit můžete. Pozor ale, musí to být joint z čisté marihuany, bez tabáku. Takže když tam přijde kontrola, udělí pokutu za to, že si někdo naředil jointa tabákem, a že nekouří čistou drogu. No to tam ti turisti musí vypadat, to mě podrž.

S celým zákazem, pokutováním a odebíráním licencí jsem to taky nikdy moc nepochopila. Rozumím tomu asi takhle – host přijde do anglické hospody, kde platí zákaz kouření, a sobecky si tam zapálí cigaretu. Co asi tak chudák hospodský může udělat? Přijde ke němu a slušně – poanglicku – ho vyzve, aby přestal kouřit. On potahuje vesele dál a ptá se: „A co uděláte? Zatknete mě?“ Nějaká babka ho vidí přes okno, jak tam hulí, zavolá strážníky, a ti udělí hospodskému pokutu, případně odeberou licenci. Host típne cigaretu a odchází si zapálit jinam. Nebo to snad chápu blbě?

Zákaz kouření mi ale nevadí primárně proto, že si dám cigaretu ke skleničce ráda. Vadí mi hlavně z principu. Vadí mi, že stádovatíme. Vadí mi, že přijmeme za moderní, ekologické či lepší všechno, co za moderní, ekologické či lepší prohlásí EU, nehledě na to, že to, co prohlašuje EU, může být úplná 3,14-čovina, případně že za tím mohou stát čistě komerční zájmy. Vzpomeňme si třeba na nebožky žárovky.

A vůbec, vadí mi jakýkoliv zákaz. Při představě, že EU prosadí takový či onaký zákaz celoplošně, mi naskakují pupínky. Můj nevlastní bratr z toho ale vidí možné optimistické východisko. Říká, že třeba pak Holandsko vystoupí jako první z EU, a pak můžem hned my!

No tak hurá :)

Dum spiro spero, bratře!

Pozn.: „Dum spiro spero“ je myslím jediné, co si pamatuju ze svého čtyřletého studia Latiny. Znamená to „dokud dýchám doufám“ – po našem „naděje umírá poslední“. Konec didaktického okénka.