Být "single" není nic pro mě

Pohledem do minulosti jsem došla k závěru, že život „single“ není nic pro mě. Párkrát jsem to zkoušela (vydrželo mi to pokaždé asi tak tři měsíce), ale zjistila jsem, že je to pro mě životu nebezpečné.

Jednou si to takhle šlapu z práce, a z ničeho nic se mi utrhnul meniskus. Prvně jsem si myslela, že mi jenom „vyskočilo“ koleno, což se mi stávalo do té doby poměrně pravidelně, neboť jsem si jednou na lyžích – samozřejmě jakožto single – rozmasakrovala koleno, které od té doby nebylo až tak docela v pořádku. No takže s vyskočeným kolenem jsem měla zkušenost – práskla jsem s sebou na zem a začala si to nahazovat. Lidi na mě koukali, jestli jsem se na tom chodníku nezbláznila, no jenže tentokrát to sviňa nahodit prostě nešlo. Když jsem se konečně dostala sanitkou do nemocnice a vysvětlovala doktorovi, ať mi to tam jenom nandá zpátky, že spěchám na angličtinu, tak mi na to řekl, že zpřetržený meniskus se „nandává“ blbě, že on to taky neumí.

Jedna tahle úrazová historka ovšem stála za to, tu bych vám chtěla popsat. Bylo to v době, kdy jsem byla docela šťastná singl a myslela jsem si, jak to hezky všechno zvládám, v práci se mi dařilo, byla neděle a mě čekal hodně důležitý týden, kdy jsem pořádala velkou konferenci pro naši velkou firmu v jednom velkém pražském hotelu. Jedu si to pendolinem z jižní Moravy od maminky a přemýšlím o tom, jak mám všechno na tu konferenci „under control“. Tentokrát nejsem ani v po-slivovicovém opojení, jako často jindy. Jsem svěží a čerstvá a připravená na náročný týden. Přijedu domů do své garsonky na Floře a jsem šťastná, že ji momentálně nesdílím s žádným příživníkem, mám radost sama ze sebe, že se o sebe umím tak hezky postarat. Asi za dvě hodiny o tom budu vážně pochybovat...

Měla jsem na zdi u pracovního stolku pověšenou takovou tu klasickou kovovou lampičku, co vede šňůrou do zásuvky na zdi. Vejdu do pokoje, rožnu lampičku a v tu chvíli mi praskla žárovka. Ta žárovka praskla tak blbě, že se na ní úplně rozlítlo sklo, takže ty elektrické vlákna trčely ven ze závitu. No nic, rozsvítila jsem jiné světlo a šla jsem umývat nádobí s tím, že to vyměním potom. Asi po hodině jsem si na to vzpomněla, vyhledala jsem žárovku šla jsem na to. Sedla jsem si k tomu do křesla, abych se moc nenamáhala, sundala jsem tu lampičku ze zdi, jednou rukou jsem ji držela za jeden konec a druhou rukou jsem do ní strčila prsty, abych vymontovala ten závit. V tu chvíli mi došlo, že se jsem asi na něco zapomněla – dotkla jse se totiž dvěma prsty těch elektrických vláken, začala mi brnět pravá ruka a během tak asi půl sekundy už mi brnělo celé tělo. Jakmile jsem si uvědomila, co se stalo, zjistila jsem, že se mi ty vlákna škvaří do prstů pravé ruky, a že se té lampičky nemůžu pustit..

..Pane Bože, to bylo asi první, co mě napadlo, já vím, co by se teď mělo stát – teď by měl přiběhnout někdo s dřevěnou palicí a měl by mě mlázgnout přes ruce! Na fyziku jsem byla vždycky blbá, ale tohle jsem si pamatovala.. jenže tady zatraceně nikdo není, protože jsem zrovna náhodou singl! Můj ex byl sice zrovna na cestě ke mně vyzvednout si nějaké věci – jenže já blbec jsem zevnitř pootočila klíčem, protože mě štvalo, že si tam předtím jentak vlezl, kdy se mu zachtělo, bez zazvonění. Takže i kdyby teď čirou náhodou přišel, tak se sem stejně nedostane.

Sedím tam, třepu se, nevím, jestli mi stály vlasy na hlavě nebo ne, ale musel to být každopádně zajímavý pohled. Probleskl mi hlavou obrázek z filmu Pelíšky, a pan Dušek, jak na mě volá: „Vyděržaj pijaněr!“ Přemýšlím o tom, jak jsem mohla udělat takovou kravinu a říkám si, jak dlouho tohle moje pionýrské srdce asi vydrží. Došlo mi, že tohle je asi konec a mně se nechce věřit tomu, že to nastalo touhle blbou cestou. Tohle je fakt trapný způsob, jak ukončit mladý život! Na parte bych měla napsané asi toto: „Strkala prsty, kam neměla“. Do smíchu mi ale nebylo – najednou mi došlo, kolik lidí tady učiním nešťastnýma, jestli odejdu. Najednou mi jich všech bylo hrozně líto, protože jsem viděla, že je spousta těch, kterým to ovlivní život, a které to hodně zasáhne. Maminka, otec, sestra, nevlastní otec, šéf, kamarádky, babičky, všichni ti moji ex, kteří mě tak milovali a mysleli si, že se třeba jednou vrátím... V tu chvíli jsem jim to fakt nechtěla udělat! Bylo mi celkem jedno, co bude se mnou, ale nechtěla jsem tady vytvořit tu skupinu truchlících.

Po chvilce mi ale došlo, že něco udělat musím. Pamatuju, že jsem volala o pomoc – zaúpěla jsem asi 4x „pomoc! pomoc!“, i když jsem věděla, že to je k ničemu. Tak mě nějak napadlo, že bych to aspoň mohla úpět u dveří, ale nevěděla jsem, jestli se zvednu. Zkusila jsem to, vší silou jsem odskočila z toho křesla a najednou vidím, že se mi tím tahem podařilo vytáhout lampičku ze zásuvky, která byla kdesi za skříní. Najednou pozoruju, jak mi pomalu odpadává lampička od prstů, které jsou černé a spálené až do masa. Jsem v šoku, ale dochází mi, že jsem to asi přežila. Stále si nejsem jistá, jestli jsem živá nebo mrtvá, ale postupným štípáním, pohledem do zrcadla a propleskáváním zjišťuju, že je to asi dobrý. Děkuji Bohu, že to takhle dopadlo a zapaluju si cigaretu.

Asi po dvaceti minutách přijel ten ex-přítel. V tu chvíli jsem byla opravdu hodně ráda, že tam je, a poprosila jsem ho, ať mě odveze do nemocnice, protože ty spálené prsty fakt nevypadaly moc dobře a hlavně to s postupným odezníváním šoku začínalo víc a víc bolet. Neměla jsem žádný led, kterým bych to chladila, tak jsem popadla zmrzlého kapra, co jsem měla v mrazáku a vyrazili jsme na popáleniny na Vinohrady. Paní doktorka, která měla noční, se nestačila divit a vysvětlila mi rizika, spojená s popálením elektrickým proudem – jako mnohem delší hojení, než obyčejná popálenina, různé neurologické poruchy a tak podobně. Taky mi řekla, že být takovou dobu pod proudem je docela velký zápřah na srdce a trvala na tom, že si mě v nemocnici nechají aspoň přes noc na pozorování, protože to srdce prej pořád ještě může přestat bít i po několika hodinách poté. Jako správný workaholic jsem ale v nemocnici zůstat odmítla, bo mě čekala ta konference v tom velkém hotelu, že. Takže jsem si tu ruku nechala jen ošetřit a levou rukou jsem podepsala revers. Slíbila jsem, že si dodatečně nechám změřit EKG a zajdu si na neurologii.

Když jsem se ráno probudila, srdce mi naštěstí pořád bilo. Před začátkem konference jsem samozřejmě musela absolvovat vysvětlovací proces, proč mám obvázaný zrovna palec a prostředníček. Když celou akci pak můj šéf zahajoval a představoval mě, oznámil všem účastníkům, že „Zuzany se můžou ptát na cokoliv vyjma toho, co se týče výměny žárovek.“ Když jsme pak v jedenáct večer končili večeří a já chtěla jet domů metrem, důrazně všichni trvali na tom, že musím jet taxíkem. Vysvětlovala jsem jim, že to není potřeba, že to mám jen dvě stanice a navíc, že mám teď „spoustu energie“, ale jeden z našich partnerů řekl rázně: „Metrem ani tramvají prostě nepojedeš, protože ty elektrické vozy jsou pro tebe nebezpečné.“ Tím mě uargumentoval, jela jsem taxíkem. V bytě ještě druhý den smrděla spálená kůže. Nevím, jestli jste to někdy cítili, ale je to podobně hnusný smrad, jako když se vyčůráte do ohně.

Další den jsem si zašla změřit EKG a zaběhla si na neurologii. Když jsem zjistila, že je vše v pořádku a rozhodla jsem se oznámit mamince, co se mi stalo, prosila mě, ať si najdu chlapa, že být single je pro mě životu nebezpečné.